Jedna obyčejná služba

Bylo úterní odpoledne. Odpoledne jako každé jiné, když je konec ledna - zkrátka nijak zajímavé, studené, zatažené.

Lékařka, mladá neuroložka, po dopoledni stráveném na neurologickém oddělení fakultní nemocnice a následujících třech hodinách v poradně pro Parkinsonovu nemoc, se spěšně odebrala do velké modré budovy v nemocnici. Bylo už kolem půl čtvrté a dnes ji, podobně jako mnohé jiné dny, čekala noční služba na neurologické ambulanci v rámci urgentního příjmu nemocných, který je právě v oné budově. Znamená to pro ni, že kdykoliv přiveze sanitka pacienta, u nějž je podezření na neurologické onemocnění, tak se jej ujme právě ona. A nebo pokud jakýkoliv její kolega ve službě bude mít u svého pacienta podezření na neurologické onemocnění, zavolá si ji na konzilium. Že je to často alibismus a určité "krytí vlastních zad", a že tedy většina pacientů její vyšetření ve skutečnosti vůbec nepotřebuje, o tom lépe pomlčet, zbytečně by se člověk rozčiloval...

Toto úterý je možná zajímavé akorát tím, že na chodbě před ambulancí při svém příchodu potkává jednoho studenta medicíny, se kterým je domluvená, že s ní může nějaký čas zůstat na službě. Po chvíli, co si schová batoh do místnůstky za ambulancí, přichází její kolegyně, jíž služba končí. Spěšně si poreferují o tom, co se dělo přes den, co je nového na klinice a jaký je současný stav. Všechno co přijelo nebo přišlo na urgent, bylo úspěšně "zaléčeno" a přeposláno z expektačních lůžek jinam a ani v čekárně nikdo není.

"...Jenom na (expektačních) lůžkách ti leží jeden opilec. Prý epileptický záchvat. On o ničem neví, sanitku volali jeho kamarádi. Když tam erzeta (=záchranka) dojela, tak už byl při vědomí, ale dali mu desítku apaurinu a při příjmu se prý zase třepal, tak dostal další." vysvětluje službupředávající lékařka.

"V kolik to bylo hodin? A kolik nadýchal promile?", ptá se mladší kolegyně.

"No mohlo být kolem jedné, a díky tomu apaurinu byl tak mimo, že test na alkohol vůbec neudýchal... to mě taky mohli před tou druhou desítkou zavolat! Vždyť to ani epi nemuselo být, třeba jenom deliruje...", zlobí se zkušená neuroložka.

"Tak dobrá...", říká rezignovaně doktorka. Po chvíli, co starší kolegyně odchází, jde svého pacienta zkontrolovat a bere medika sebou.

Při příchodu na expektační lůžka je uvítá charakteristický zápach. Zápach bezdomovce a opilce. Naštěstí díky účinné ventilaci to není nijak markantní, ale přesto je to znát. Nalézt pohledem lehátko postavené bokem není tak velký problém. Jde si ho tedy vyšetřit a cestou automaticky bere rukavice.

Na lehátku leží troska. Doslova a do písmene. Muž, schoulený pod přikrývkou, třesoucí se po celém těle. Zprvu to vypadá, jako by mu byla zima, ale tento třes je jiný. Je to počátek abstinenčních příznaků. Není příliš zanedbán, jsou mnozí jiní, kteří jsou špinavější než on. Přesto je to na první pohled jasné. Postupně, když si jej lékařka vyšetřuje, tak jej odkrývá a zpod přikrývky se vynořuje slabé a vyzáblé tělo.Tělo, které potřebuje živiny, ale z alkoholu je prostě vykouzlit neumí, a tak musí pojídat samo sebe - především svalovou hmotu.

I na nervech je to znát - marně se lékařka snaží vyklepat neurologickým kladívkem patelární a nižší reflexy... Muž mluví poněkud hůře, artikulace mu dělá problémy. Je ale vidět, že mysl má ještě alespoň z části jasnou. Mluví s určitým nádechem hanby. Přesně takové hanby, jakou má opilec v knize Malý princ. Dozvídají se od něj, že se vyučil na technickém učilišti, ale po škole pracoval jako číšník. V rodině měl časté problémy. Z nemocniční dokumentace vyplývá, že se již třikrát léčil v různých léčebnách ze závislosti na alkoholu. Kdy jí propadl, není úplně jasné. Jen velmi neochotně přiznává, že za den vypije několik piv. Při dalších dotazech z něj nakonec vylezou k tomu ještě i dva litry vína. Ovšem - pokud jsou peníze...

Neuroložka odchází zpět do ambulance. Přemýšlí. Tyto služby nemá ráda. Nechce nic řešit honem, radši v klidu dumá a zkoumá. Toto ji nebaví. Je tady totiž značné riziko, že u onoho muže se skutečně rozvine těžké delirium s halucinacemi a všemi ostatními příznaky. Navíc, co s ním dál? Tato otázka tady ještě ale několikrát padne.

Je relativní klid. Pacienti zatím vyčkávají v teple domova s nadějí že se jejich příznaky zlepší, aby pak po půlnoci mohli doktorům zpestřit podle nich beztak nudnou noční službu. Lékařka toho využívá a spolu se medikem procházejí záznamy z počítače o onom muži. Mají na stole i jeho občanský průkaz spolu s výjezdovými papíry RZP. Ročník 79. A fotka téměř cizího člověka. Stejně tak se dívají na laboratorní výsledky. Jaterní testy jsou kompletně rozhozené, nejvýrazněji mezi všemi čísly křičí hladina GMT, jejíž norma je do 0,72 ale tomuto pacientovi naměřila laboratoř GMT 42,5. Typický alkoholik. Krevní obraz taky nic moc.

Po několika desítkách minut, kdy lékařku neustále přepadají obavy z možného deliria a po ještě jedné návštěvě expektačních lůžek bere do ruky telefon a vytáčí psychiatrickou kliniku. Pacient stejně na lůžku, kde aktuálně je, nemůže být déle jak 24 hodin a ani tam nepatří. Po neskutečně dlouhé půlhodině přichází - opět mladá - lékařka, tentokrát psychiatrička. Holt, mladí schytají právě takové "lukrativní" služby. Nastává chvilka dohadování, jejímž výsledkem je rozhodnutí, že pokud pacient bude souhlasit a pokud se k tomu internista stran jaterních testů vyjádří pozitivně, tak nic nebrání přeložení na psychiatrickou kliniku ke zvládnutí počínajích abstinenčních příznaků. Dohodnuto, domluveno. Neuroložka si může onoho muže uzavřít, oddechnout si a zapomenout na něj. Neodpustí si poznámku, že tohle je "ztracený případ". Marně se snaží najít s medikem odpověď na to, jak z toho ven. Oba myslí na to, že dřív nebo později zemře na selhání některého z orgánových systémů, nejspíš jater. A nebo nějak jinak... Zítra? Za týden? Za měsíc? Za pět let?

Do půl desáté večer dostanou do péče ještě tři pacienty. Každý z nich je svým způsobem zajímavý, a proto když se medik nakonec rozloučí, tak odchází s pocitem zajímavě stráveného odpoledne a večera.

Ale přesto se mu cestou večerním mrazivým městem v myšlenkách vrací obraz onoho vyzáblého třesoucího se mladého muže schouleného pod peřinou. A spolu s ním i otázky. Kde se stala chyba? Kdo za to může? Co s tím? Jak mu pomoci? Jak to celé skončí?

...